TELEhistorie - Sondre Nordheim

06.02.2013 10:14

Dějiny lyžování lze dělit do dvou etap. Lyžařští historikové i současné odborné zdroje popisují dvě etapy lyžování, které jsou rozděleny jakýmsi pomyslným mezníkem. Tím je moment, kdy se z lyží poprvé stává nástroj nejen užitkový, ale i moderní a hlavně sportovní. V historické rovině se jedná přibližně o druhou polovinu 19. století. Před touto dobou hovoříme pouze o jakémsi „lyžařském pravěku“, kdy nástroje na nohou svých uživatelů slouží právě jen k účelu užitkovému. Přibližně po roce 1860 se spouští vlna moderního, sportovního a soutěžního používání lyží.

Stejně jako ostatní nejstarší sporty, tak i lyžování patřilo mnoho staletí a tisíciletí do kategorie činností, ve kterých šlo primárně o potřeby člověka, totálně převažoval zmíněný užitkový význam, nutnost, životní potřeba, prostředek k udržení sociálních vztahů. Nejstarší dochované důkazy (kresby, črty) jsou staré přibližně 5000 let. Nás v souvislosti s vývojem telemarkové techniky lyžování mnohem více zajímá etapa druhá – moderní. Již zmíněný počátek rozvoje sportovního lyžařství, datovaný do poloviny 19. století.

V druhé polovině 19. století dochází ve světě k velkým změnám ve společnosti. Období je stoletím páry, průmyslová revoluce proniká prakticky do všech aspektů lidské činnosti. Mnozí lidé té doby si nacházejí volný čas, aby utužovali tělo i ducha novou, tehdy ještě výlučně pánskou „lumpárnou“ – sportem. Kraj Telemarken v jižní části dnešního Norska byl jednou z oblastí, kde v té době byl synonymem pro sport velmi populární pohyb na lyžích – lyžování. V městečku Morgedal v té době žilo společenství vášnivých lyžařů, kteří se pravidelně v zimě ve volných chvílích scházeli na okolních kopcích a bavili se jízdou na ski. Jednalo se převážně o farmáře nebo o zručné řemeslníky, a tak docházelo k postupnému vylepšování lyžařské výzbroje, což mělo samozřejmě vliv na techniku jízdy. Tito nadšenci mezi sebou i soutěžili, a to hlavně v jízdě ve slalomu s uměle vybudovanými skoky, jízdě ve volném terénu nebo třeba v prostém sjezdu.

Sondre Norheim

Tak jako knihy mají svého Guttenberga, fyzika Newtona, létání bratry Wrighty a kontaktní čočky svého Wichterleho, tak také lyžování má svého “otce”. Nad všemi tehdejšími pionýry lyžování velmi výrazně vynikal farmář ze zmíněné vesničky Morgedal - Sondre Auverson Norheim. Pro něj se jízda na ski stala vášní. Již v roce 1866 vyhrává první historicky doložené závody ve skoku na lyžích. V roce 1868 je již v kraji Telemark velmi známým lyžařem a svým osobitým stylem uchvacuje všechny zúčastněné na prvních mezinárodních lyžařských závodech ve městě Christiania, dnešním Oslu. Z Morgedalu do Osla dorazil na závody spolu s dvěma přáteli. Trvalo jim tři dny, než ušli dvousetkilometrovou vzdálenost. Sondre lyžařské závody vyhrál. Tehdy byl poprvé mimo oblast kraje Telemarken předveden technicky náročný oblouk v pokleku, který dostal právě podle tohoto kraje své pojmenování. A aby toho nebylo málo, Sondre předvedl i druhý typ oblouku – oblouk snožný. Tato zatáčka nesla ještě na začátku 20. století název “kristiánka” podle města, ve kterém byla předvedena (Christiania – dnešní Oslo).

Sondre Norheim se dále účastnil různých závodů a ukázek „své“ lyžařské techniky. Učil početné řady zájemců z řad dospělých i dětí. Pomáhal pronikat do tajů nového sportu všem, kteří o něj měli zájem, pomáhal se sháněním potřebného vybavení a celkově pohyb na lyžích velmi propagoval. Aby mohl naplno využívat techniku telemarkový oblouků, používal více vykrojené lyže. Název „telemarský tvar“ lyže se uchoval i v dnešní „carvingové“ době. Je charakteristický viditelně užším středem lyže. V roce 1884 se Sondre i s rodinou odstěhoval do Spojených států, kde v roce 1897 umírá. V jeho rodném kraji mělo však lyžování již svou popularitu a následovníky a díky rostoucímu cestovnímu ruchu se lyže dostávaly postupně i za hranice Norska a celé Evropy. Postupem času získávají svou popularitu na strmých svazích Alp, kde ale bohužel telemarkový oblouk ustupuje snožným kristiánkám.

Co nového Sondre přinesl do lyžování (nejen telemarkového), lze shrnout v několika bodech:

1) postoj
vzpřímený, relativně úzká stopa, k jízdě používá 2 hole, zatáčí pomocí telemarku a kristiánky dle charakteru svahu a sněhové pokrývky

2) lyže
kratší, než ostatní té doby – 2,40 m, užší uprostřed než na koncích, toto vykrojení usnadňovalo točení, byly vyrobené z borovicového dřeva, nesly označení telemarkové

3) vázání
bylo vyrobeno ze svinutých provazů z kořenů břízy nebo z rákosu, pásky byly kolem špičky a paty, pásky kolem paty sloužily k lepší kontrole lyží během zatáčení a skoku

4) telemarkový oblouk
používaný při telemarském lyžování, při zahájení oblouku je vnější lyže mírně předsunuta vpřed

5) oblouk kristiánka
tento typ oblouku se používal později v tzv. alpském lyžování a pro brzdění u skoku, při točení jsou lyže vedeny paralelně, vnitřní lyže je mírně předsunuta

Na přelomu 19. a 20. století se dva lyžařští průkopníci, G. Bilgeri a M. Zadarsky, zasloužili o to, že vázání na lyžích bylo „vylepšeno“ o uchycení paty boty k lyži. Zmizela tedy možnost pokleku, jinými slovy možnost sjíždění telemarkovými oblouky.

Zde končí první éra moderního telemarkového lyžování. Na počátku 70. let 20. století se pomalu do pozornosti dostává znovuobjevený, téměř zapomenutý styl, přežívající snad jen ve skoku na lyžích, kde doskok do telemarkového pokleku má stále vysoké bodové hodnocení a je nedílnou součástí celé disciplíny. Jednou z hybných sil tohoto telemarkového obrození se stává norský vítěz zimních olympijských her 1952 v Oslo, Stein Eriksen. Po olympijských hrách se Eriksen odstěhoval do USA, kde založil lyžařskou školu a svou popularitu využívá jako lyžařský instruktor. Ve své knize “Pojďte se mnou lyžovat” (Come to ski with me) pomocí fotek vlastního otce Mariuse popularizuje i telemarkový styl. Knihu a kouzlo telemarkové techniky postupně ve Spojených státech Amerických objevují, dnes již legendy, Rick Borkovec nebo Paul Parker. Staronový styl si získává zpět své příznivce i v Evropě, kde vlastně v 19. století vznikl. I když v té době vlastně telemark není novinka a jedná se „jen“ o jeho návrat, musí všichni lyžařští nadšenci začít s výukou prakticky znovu. Najít vhodné terény, opatřit si patřičnou výstroj, která se ještě v té době podobala spíše dnešní běžecké, naučit se na optimální techniku.

Při své renesanci, ve druhé polovině 20. století, telemarková výzbroj vycházela z tehdejší dostupné běžkařské výzbroje. Lyže stále dřevěné, velmi podobné délkou a tvarem dnešním běžkovým, vázání, u nás známé, jako „N75“ – tedy běžkové NordicNorm 75 a boty kožené, nízké. Takto vybavené lyžaře-telemarkisty bychom mohli potkat v sedmdesátých letech 20. století v okolí amerického střediska Crested Bulte. Lyžařské firmy ze Spojených států amerických a Evropy, po americké telemarkové renesanci udávaly tempo a směr vývoje materiálu. Přechod od celodřevěných lyží užšího tvaru k umělým vláknům a lehkým slitinám (tento vývoj je totožný s celosvětovým vývojem lyží obecně, nikoliv tedy jen u lyží používaných pro telemark). U lyžařských bot se jednalo o přechod od kůže k plastu, vázání doznalo změn hlavně materiálních, neboť rozměr špičky boty (NordicNorm 75) se používá i dnes. Všechny tyto změny vedly hlavně ke zlepšení stability během jízdy a k zlepšení jízdních vlastností obecně.

Telemark tedy není novou technikou, kdy nadšenci zaklekávají při jízdě z kopce dolů, je jen znovu objevenou lyžařskou laskominou, která si v dnešní době velmi rychle hledá své příznivce a fanoušky.

Autor textu: Michael Turek