Jasanky za polárním kruhem - Lyngen 2019

 RETROPOLÁRNÍ LAPONSKO

Polární dobrodružství začínáme poněkud komerčně, návštěvou známého švédského ledového hotelu v Jukkasjärvi. Jedná se především o pokladničku na turisty, ale pro někoho, kdo si od útlého dětství staví iglú a podobné stavby z ledu i sněhu, je to zajímavé nakouknutí pod pokličku úspěšnější konkurence. Pomíjivá krása umění vysekaná do ledu, který získávají ve velkých blocích ze sousední řeky, je podmanivě okouzlující. Určitě také nezapomeneme na přípitek v ledovém baru z panáků vyrobených z toho samého ledu, jako celý hotel. Je to jeden z mála lokálů, odkud si můžete s ledovým klidem odnést nádobí s sebou, a kde určitě myčku na nádobí nepotřebují.

Lehce promrzlí se přesouváme na noc k přátelům Lence a Davidovi do Kiruny. Města, které mě v létě nikdy moc neuchvátilo, ale takhle v mrazivé zimě pod čerstvým prašanem mě překvapilo svou těžko popsatelnou jiskřivou atmosférou. Jako když se člověku zhmotní dětské představy ze čtení o prospektorech na dalekém mrazivém severu. Abychom zapojili i ten poslední vjem, kterým jsme obdařeni, tak jsme spolu s našimi hostiteli zašli do vybraného podniku na výtečnou večeři a pivko. Sobí, losí maso, losos, houby, které pěstují v místních štolách, norský jablečný mošt a skandinávské pivečko. Jak lépe se ještě naladit na krátké dobrodružství za polárním kruhem? A přeci to jde. Na cestu do postele nám jemně problikává zelenkavá polární záře. Oči zemřelých, jak věřili Sámové. Snad je to pro nás dobré znamení.

Brzy ráno již míjíme bránu severu v n.p. Abisko a podél cesty vybíráme nějakou pěknou linii, na které bychom dali našim jasanovým lyžím poprvé přičichnout ke sněhu. Jen vylézám z auta, tak ležím jak široký, tak dlouhý. Silnice je čistý led, po kterém všechna auta sviští devadesátkou, jako by se nechumelilo. Kozel neváhá, na kožené lyžáky šroubuje staré šlajfky a už předvádí krasobruslařské kousky uprostřed hlavní silnice mezi Kirunou a Narvikem. My ostatní už lepíme stoupací pásy na své jasanky a hurá na svah. Nadržení jako tlupa námořníků před krčmou po třech letech na moři. Chudák Ondra, který nás chtěl natáčet. Než si vše připravil, tak po nás zbyl jen zvířený sníh. Podmínky, nebyly úplně ideální. Terén střídal umrzlé plotny s nafoukaným sněhem bez jakéhokoliv řádu a my se tak na dřevěných lyžích bez kovových hran váleli co chvíli. Ale což, kdo nepadá jezdí pod své možnosti. Škoda jen té zlomené lyže po doskoku do řečiště vystlaného až příliš hlubokým sněhem. To nebyl úplně nejlepší dárek k mým dnešním narozeninám.

Večer již odpočíváme v privátu u Trude a Roye na Lyngenském poloostrově v Norsku. 2800km v autě, 17hodin na trajektu a dnešní první dovádění v Abisku nás pěkně utahalo a tak dáme jen jedno rychlé na sladké sny a šup do pelechu. Buch, buch. Kdo to může být? Dveře se otvírají a Roy s úsměvem zvolá. "Chlapci vstávat a mazat na molo, začíná polární záře!" Vůbec nic se mi nechce, ale který našinec by zůstal jen tak sedět v takové chvíli? Já tedy ne. Polární záře jako by nám vystavěla světélkující most od nás na protější břeh malého fjordu, kde osvětlovala zasněžené svahy Lyngenských Alp, na které jsem se už tak dlouho těšil. Tomu tedy říkám přivítání a ten správný dárek k narozeninám. Připíjím si s Pepou přezdívaný Jasan, který pro změnu slaví svátek a společně se nemůžeme dosyta nabažit tou nebeskou světelnou show. Nevím jak ostatní, ale já tam stál plný dojmů dlouho do noci a cítil se jako znovuzrozený.

Konečně je to tu! Naše fungl nové jašanky (jasanky do prašanu), které jsme si s Kozlem na podzim vyrobili, vykrajují do sněhu své první otisky. Tentokráte už lépe krotíme své vášně a nahoru nespěcháme. Možná i proto, že je k čemu upírat zrak. Našinec přeci jen není úplně zvyklý shlížet ze zasněženého svahu na zčeřené vody fjordů, zakusující se do krajiny divoce tesaných skalních masivů. Ač byly mé jašanky ochotné nekompromisně stoupat kolmo vzhůru, tak raději v klidu traverzuji, abych mohl neustále po očku sledovat tento přírodní div, který se mi před očima neustále mění. Dílem díky měnící se perspektivě, ale také díky hře světla. Slunce, vznášející se nízko nad horizontem, propaluje svými paprsky množství roztroušených obláčků a střídavě tak nasvětluje různé objekty naší pozornosti, stejně jako to dělají reflektory na divadelním jevišti. Každou chvíli hraje hlavní roli jiný pozoruhodný detail této drsné krajiny. Hluboké nazelenalé vody fjordu, ostré hroty skal se závoji vířícího sněhu, nekonečné bělostné stráně, červené domečky přístavu na protějším břehu, nebo odlesk vyfoukané ledové plotny ve vrcholových partiích umocněný halovým jevem, který vykroužil kolem slunce nádherný světelný prstenec. Cítím se jako Alenka v říši divů a k úplnému naplnění mého snu již chybí pouze to poslední, spustit se ze svahu vstříc hladině Ullsfjordu. Sundávám tedy stoupací pásy, dotahuji kožené lyžáky, kulicha trochu více do čela, pomocí bambusek odraz do výskoku a potom už jen ve vzduchu nasměrovat jašnaky kolmo dolů z prudkého svahu. První dva oblouky na chycení správného rytmu a už mé fošny vykrajují jeden lahodný oblouk za druhým, jako ostrým nožem do měkkého másla. Fantazie, euforie, prostě naplnění snu. Odletující sníh obaluje vlněné štulpny i manšestrové tříčtvrťáky a já se vznáším na sněhovém polštáři mezi bludnými kameny a skalkami, až se snesu do nižších poloh řídkého porostu malých břízek, z kterých si dělám slalomové branky. Nohy mě již pálí jako ďas, ale nejde přeci přerušit spanilou jízdu, dokud se držím na nohách. Nahodile kličkuji mezi břízkami, sem tam delší telemarkový oblouk na mýtince a poté vlásečnice, přeskočit bouli, rychle sehnout pod silnou větev a ostře vlevo před srázným břehem potoka. To bylo o fous. Další hraní si mezi kmeny, mýtinka jetá již se sebezapřením s úplně tuhými stehny a znovu skok do houští. Ale kde že je ta předchozí lehkost a obratnost? Chytám učebnicového špicara o březový kmínek a už bradou ryji hlubokou brázdu v hlubokém sněhu. Takové efektní zakončení nádherné jízdy mi nápadně připomíná závěrečné milostné vyvrcholení. Ležím tam s obličejem zabořeným v bílé peřině, zpocený ztěžka oddechuji a zavřené oči si znovu promítají právě prožité slastné okamžiky. To jsou ty krátké nezapomenutelné okamžiky štěstí, které mi obohacují život.

Čtyři takové nezapomenutelné dny plné lyžování si zpestřuji focením kolem majáku na nejsevernější výspě našeho poloostrova, kde nám příroda předvedla neuvěřitelné divadlo. Nejdříve přihnala černý mrak, z kterého během chvíle vypadlo 20cm čerstvého sněhu, který zasypal i pobřeží odkryté odlivem. To z krajiny spolu s příchozími paprsky slunce vytvořilo něco nádherně bělostného a neposkvrněného. Okolní rozbouřené a zpěněné moře dělalo vše pro to, aby se té bílé peřiny z pobřeží zbavilo a dramatické nebe hnané divokými větry tomu výjevu dokreslovalo barevné kulisy. Náramně jsem u té podívané vymrznul, ale ještě jsem neviděl úchvatnější západ slunce. Promítá se mi ještě večer, zatímco se vyhřívám v sauně stojící těsně vedle mola s výhledem na celý masiv na kterém jsme zanechali spoustu otisků našich ski a vysmátých obličejů.

K oddálení smutného loučení se severem si cestu zpět obohacujeme zastávkou u finského jezera Kilpisjärvi, kde dáváme jasankám okoštovat do třetice také finského sněhu a Kozel zde zkouší, zda lze na našich dřevěnkách s volnou patou provozovat také snowkiting? Světe div se, lze. A nejen to! Druhý den krotí stejného draka nad našimi hlavami dokonce s prehistorickými šlajfkami, přidělanými na kožených botách, po zamrzlém zálivu Botnického zálivu okolo švédské Umei. Zásnuby historického a moderního vybavení dopadly bez ztráty kytičky. První Šlajfkaiter je na světě.